Můj příběh

Nebyl to sprint, byl to maraton. Dva roky práce na sobě, spousta vzestupů i pádů. Ale hlavně - důkaz, že to jde.

Dlouho jsem si myslel, že existuje jeden konkrétní okamžik, kdy si člověk řekne: „Teď začnu hubnout." Dnes už vím, že to tak většinou není. Jsou to spíš drobné momenty rozeseté v čase. Věty, které znějí obyčejně. Situace, které by někdo jiný přešel bez povšimnutí. A pak jeden poslední moment, který všechno spojí dohromady. Pro mě přišel na začátku roku 2024 v ordinaci praktického lékaře. Nepřišel jsem tam s tím, že bych chtěl hubnout. Přišel jsem s pocitem, že mi „nesedí" léky na tlak. Že se necítím dobře. Že se mnou asi něco není v pořádku. Lékař se na mě podíval, nechal mě domluvit a pak mi klidně řekl, že problém pravděpodobně není v lécích. Že problém jsem já. A že tohle je možná moje poslední – ale pořád ještě dobrá – šance s tím něco udělat. Neřekl to tvrdě. Neřekl to zle. A možná právě proto to tak silně zafungovalo. V té době jsem vážil 157 kilogramů. Měl jsem vysoký krevní tlak, chronické bolesti zad, koleno, které se ozývalo při každém kroku, a pravé rameno v takovém stavu, že jsem sotva udržel sprchu nad hlavou. Potil jsem se tak, že mě to omezovalo v práci. Jako obchodní zástupce jsem sedával na jednáních s ručníkem v ruce a neustále si otíral čelo. Fyzicky jsem byl vyčerpaný, psychicky unavený, a přesto jsem si pořád dokázal říkat, že „to nějak zvládnu". Moje obezita ale nezačala v dospělosti. Začala mnohem dřív. V dětství. V devíti letech mě hospitalizovali poté, co mě otec našel v noci v bezvědomí, krvácejícího z úst. Následovala chybná diagnóza epilepsie, léčba, zákaz pohybu a další omezení. Přibral jsem. A už jsem se nikdy úplně nevrátil zpět. Od jedenácti let jsem žil s nadváhou, později s obezitou. V té době se o tom nemluvilo jako o nemoci. Byla to „slabá vůle", „špatné návyky", „lenost". V roce 2007 jsem poprvé navštívil obezitologii. Tehdy jsem vážil stejně jako o sedmnáct let později – 157 kilogramů. Byly mi představeny různé možnosti léčby a já se okamžitě upnul k tehdy přelomové metodě – adjustabilní bandáži žaludku. Chtěl jsem řešení. Viditelné, rychlé, technické. Nechtěl jsem slyšet o změnách návyků, o práci se sebou, o dlouhodobém procesu. Chtěl jsem výsledek. Lékaři mi tehdy říkali, že nejsem ideální kandidát. Že nechci začít tím podstatným. Já jsem si ale prosadil své. Bandáž mi byla provedena na soukromé klinice 7. prosince 2007. Zpočátku to fungovalo. Hubnul jsem rychle. Sedm, osm kilogramů měsíčně. Za půl roku téměř šedesát kilo. Jenže za cenu neustálého hladu, frustrace a boje se sebou samým. Mechanická překážka v žaludku vás sice donutí jíst méně, ale neumlčí hlavu. A ta si vždycky najde cestu. Sousta se dají rozkousat. Zapít. Obejít. Když jsem se v roce 2008 rozhodl naučit se anglicky a odjel na několik měsíců na Nový Zéland, byl to začátek konce mého „úspěchu". Po návratu jsem vážil víc. Styděl jsem se. Přestal jsem chodit k lékařům. Přestal jsem se vážit. A postupně, nenápadně, jsem se až do roku 2019 vrátil zpět na původní váhu. Bandáž jsem měl pořád v těle, ale už dávno nefungovala. Až když mi zavolal primář z Všeobecné fakultní nemocnice a řekl mi, že prostě musím přijít, jsem se znovu dostal do kontaktu s lékaři. Po sérii vyšetření jsme se dohodli na debandáži – odstranění bandáže. Bylo mi naznačeno, že to nebyla ideální cesta a že podobných zákroků se dnes lékaři spíš zbavují. Kvůli covidu jsem se na zákrok dostal až v roce 2022. Pak přišlo další období čekání. Docházel jsem na obezitologii, ale stále jsem slyšel totéž: „Musíte nejdřív něco změnit. Samo to nepůjde." A měli pravdu. Jen jsem na to nebyl připravený. Rok 2024 byl jiný. Ne proto, že by se objevila zázračná léčba. Ale proto, že jsem si konečně přestal lhát. Omezil jsem alkohol, začal praktikovat přerušovaný půst, vážil a zapisoval vše, co jsem snědl, a každý den jsem chodil. Bez výmluv. Bez hrdinství. První měsíce váha šla dolů. Pak se zastavila. A právě tehdy jsem si poprvé řekl o pomoc. Moderní léčba změnila jednu zásadní věc: ticho v hlavě. To, co dnes nazýváme „Food noise". Neustálý vnitřní dialog o jídle, chutích, odměně, výčitkách. Poprvé v životě jsem hubnul bez hladu. Bez vnitřního boje. Porce se zmenšily, pocit sytosti přišel rychle a vydržel dlouho. A pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Zmizela chuť na alkohol. Alkohol pro mě nebyl jen společenská záležitost. Byl to každodenní návyk. Víno v PET lahvích. Každý den. S léčbou přestal chutnat. Nejprve pivo, pak víno. O Vánocích 2024 jsem pil už jen ze zvyku. A 6. ledna jsem si řekl: „Na co vlastně?" A zkusil jsem nepít. Začátky nebyly jednoduché. Největší problém byl spánek. Ale postupně přišly benefity, které se nedají přehlédnout: hlubší spánek, víc energie, víc času, ústup prediabetických stavů a výrazná akcelerace hubnutí. Dnes mám dole přes 57 kilogramů. Mířím pod hranici 100kg. A vím, že nejtěžší část teprve přijde – udržení. Vím také, že léčba není zkratka. Zkratky neexistují. Léčba je nástroj. Práce, disciplína, pohyb, jídlo a rutina zůstávají na mně. Právě proto vznikla i facebooková skupina Cesta z obezity – moderní přístup k léčbě. Ne jako místo, kde si lidé radí místo lékařů, ale jako prostor pro sdílení zkušeností z běžného života. Komunita, kde si lidé pomáhají pochopit vlastní cestu. Jako pacientský spolek vydáváme tuto knihu proto, aby lidé jako já pochopili, že obezita není selhání charakteru, ale nemoc. A že moderní léčba není podvod ani zkratka, ale šance. Český překlad věnuji všem moderátorům naší skupiny, všem jejím členům a jedné ženě bez které by tahle kniha, ani celá komunita kolem ní, pravděpodobně nikdy nevznikla. Byla u úplného začátku, kdy jsme si jen mezi sebou vyměňovali zkušenosti, otázky a obavy. Nenápadně, trpělivě a s velkým citem pomáhala dávat věcem řád a směr. Díky ní se z několika jednotlivců stala skupina a ze skupiny komunita, která dnes pomáhá tisícům lidí cítit se méně osaměle ve svém boji s obezitou. Tuto knihu vydává pacientský spolek právě proto, že podobné příběhy by neměly zůstávat skryté. Ne proto, aby někoho přesvědčovaly nebo motivovaly k rychlým rozhodnutím, ale proto, aby pomáhaly porozumět. Porozumět tomu, co se odehrává v hlavě člověka, který celý život bojuje s jídlem, hladem, chutěmi a studem. A také tomu, proč jednoduché rady často nefungují. Kniha FOOD Noise pojmenovává něco, co jsem sám po většinu života nedokázal popsat. Neustálý vnitřní hluk, který vás provází od rána do večera. Myšlenky na jídlo, na odměnu, na úlevu, na výčitky. Nejde o slabou vůli. Jde o biologii, psychiku a dlouhodobé nastavení organismu. Když jsem si tohle poprvé uvědomil, spadla ze mě část viny, kterou jsem si nesl celé roky. Moderní léčba mi v tomto směru pomohla víc, než jsem čekal. Ne tím, že by všechno vyřešila za mě, ale tím, že mi dala prostor. Ticho v hlavě. Možnost rozhodovat se bez neustálého vnitřního boje. Všechno ostatní – pohyb, strava, rutina, disciplína – už zůstalo na mně. A zůstává. Dnes otevřeně říkám, že se na léčbu dívám jako na dlouhodobý proces. Vím, že udržení váhy bude možná těžší než samotné hubnutí. Mám z toho respekt. A považuji to za zdravé. Sleduji nové přístupy, sdílím zkušenosti s ostatními a učím se přijímat fakt, že obezita není kapitola, kterou jednou zavřete. Je to celoživotní téma. Podrobněji o své cestě mluvím průběžně na Instagramu @vojta_hubne a na svém kanálu na HeroHero. Ne proto, že bych měl hotové odpovědi, ale proto, že vím, jak moc pomáhá slyšet, že v tom člověk není sám. Pokud vám tahle kniha pomůže lépe porozumět sobě, svému tělu nebo někomu blízkému, pak splnila svůj smysl. Pokud vám pomůže položit si lepší otázky, než jaké jste si kladli doposud, pak splnila svůj účel dvojnásob.

Moje cesta